
Hey guys! Tak dnešní den byl katastrofa.
Vše začalo prudkým probuzením po sedmi hodinách spánku, což mi připomělo, že jsem taky jenom člověk. Nejkrásnější věc, je vstávat vedle někoho, koho milujete (což se mi dneska vyhlo :(), nejhorší když vstanete a váš rodič vám řekne: "Za hodinu jedeme na výlet". Nebylo by to tak hrozný, za normálních okolností, ale s mýma rodičema?? Museli jsme jet na nejdelší lanovou dráhu v ČR. Nůďo, ale krásný výhled. Pojďme být k sobě upřímní, dokonce jsem chtěla jet na lanovce i zpátky, ale moje přání nebylo vyslyšeno. Museli jsme 7,5 km zpátky. A pěšky. Teda mělo to být 7,5 km, ale jelikož se mým milovaným rodičům nezamlouval fakt, že jdeme po silnici, vzali jsme to polní cestičkou. Ach ano, šli jsme z kopce, pak dokopce, zase z kopce a takhle pořád dokola. Nakonec jsme ušli asi o 5 km víc.
Mohli jsme ujít tak 4 km a najednou cesta končila. Samo, že se nikdo nechtěl vracet a tak jsme to prostě vzali těma skálama dolů. Několikrát jsem myslela, že se zabiju a pak nám máma frnkla, aniž by jsme to zjistili, takže jsem běhala po lese a se slzama na krajíčku se viděla, jak jí někde oživuju. No hrůůza. Nejhorší na tom ale je, že jsme se s tátou vsadily. Vsadily jsme se, že zítra ráno neudělám 10 džepů. Pokud je neudělám, budu muset večer dělat padesátku, a pokud je udělám (jako že já je udělám i kdyby to mělo být to poslední co v životě udělám), tak tu padesátku bude dělat můj drahý tatík.
