
Těch pár lidí, co jste si myslely, že jsem úúúplně normální si na mě teď předělají svůj názor. I já jsem si až doteď myslela, že po psychycké stránce jsem normální, bohužel tomu tak není. Co se ale vlastně stalo:
Minulé vánoce (2008), jsem dostala parádní PC za několik desítek tisíc (samozdřejmě sestavený. V naší rodině to jinak nejde). Dostala jsem PC díky tomu, že jsem neustále žvanila o tom, jak se mi notebooky nelíbí. A názor jsem nezměmila - jsou hrozně divný a ovládají se hůř jak PC, ale potom jsem zjistila, jak úžasně bych se cítila, kdybych si mohla ležet ve své postýlce a psát si třeba s kamarádkou, ptž občas je hrozný být unavená a do toho muset nosim svojí těžkou hlavu (bůh ví co v ní mám, ale mozek to nebude) na ramenou aniž by spadla. Vím, tohle je pouze otázka mého pohodlí a já jsem se rozhodla, že nad tím nebudu přemýšlet.
Jenomže pak jsem jela na lyžák a k tetě a zjistila jsem, že mi můj miláček docela chybí. Naneštěstí se to stupnilo, když jsem zjistila, že o velkých prázdninách pojedu do Splavů a že teta Marcelka vezme svůj NB. Jasně, budu mít na čem přidávat články na blog, ale nebudu moct dávat žádné obrázky..., ptž já ten její noťas nechci zahrabat milionama kravin. Napadlo mě teda, že bych mohla vzít tu brigádu u nás a tím bych si mohla krapet přivydělat a nějaký malý, skromný, ne až tak vymakaný noťas.
Dusím to v sobě už dlouho, ale dneska to řeknu mámě - jsem docela zvědavá, co mi na to řekne (vzhledem k tomu, že mám zánět středního ucha a ona má ten mnou milovaný mateřský put, by to nemuselo být zas až tak hrozný). No uvidíme. Ještě skusím přidat věty tipu: "Ale já si ho koupím sama." a "Na střední se mi bude hodit." Mimochodem zpráva pro některý rejpálky: Ano, já vím, jsem rozmazlená, ale když to tak vezmete, tak ani v jednom bodě nebudu lhát - a to myslím vážně...

:(